Erhartova cukrárna poblíž pražské Letné je jedním z podniků, o kterých se v poslední době mluvilo a psalo v souvislosti s navazováním na dlouholetou tradici značky, místa a kvality. Přiznejme si, že každý pokus o profesionální cukrařinu je sám o sobě zázrakem, protože musí soupeřit s dosud existujícími českými „cukrárnami“, které si všichni pamatujeme kvůli jejich nakyslé kávě, ztužované rostlinné šlehačce, vyschlým laskonkám, přeslazeným indiánkům a tukové „čokoládové“ polevě. Naštěstí, jak už bylo řečeno, alternativ, kde nabízejí výborné pečivo, skvostné dorty z poctivých surovin, kvalitní kávu a čaje, stále přibývá. Na konci roku 2007 se k takovým počinům přiřadila i zrekonstruovaná Erhartova cukrárna. Není těžké spočítat, že jsem jí před návštěvou poskytnul ne sto, ale rovnou kolem pěti set pověstných dní hájení.

Bohužel ani to nestačilo. Do cukrárny jsme se s malou společností vydali jednoho sobotního odpoledne se zvědavostí, jak personál zvládne klasickou cukrárenskou víkendovou špičku. Hodí se uvést, že na podobné návštěvy většinou přicházím s poměrně jasnou představou o tom, co mi daný podnik může nabídnout, načerpanou z webových stránek. Ty jsou v případě Erhartovy cukrárny kvalitně zpracované a zobrazují kompletní nabídku podniku, stejně jako lichotivé černobílé fotografie zrekonstruovaného interiéru.

Prostory cukrárny jsou tou úplně první věcí, která vás na místě zarazí. Jsou nepříjemně stísněné, pár malých stolků s mrňavými stoličkami, téměř žádné místo na odložení svršků nebo – nedej bože – rozměrnějších nákupních tašek. Kolem hlavního pultu se line fronta zákazníků a končí právě tam, kde by mělo být prostoru nejvíce, totiž u vstupních dveří, chráněných ještě ke všemu těžkým a vehementně překážejícím závěsem.

Obrovský problém je s výběrem toho, co si dáte. Nepřipravit se předem na internetu, stál bych u Erharta dodnes. A to ne kvůli šíři sortimentu, ale kvůli tomu, jak špatně je prezentován. Nápojové lístky stojí na jednotlivých stolcích, což v podniku bez obsluhy nedává velký smysl. Pokud jste si přišli pochutnat na některém z bezpočtu výborných zákusků, znamená to jediné: poprosit minimálně šest lidí, kteří stáním ve frontě zakrývají žádanou vitrínu, aby vám udělali kousíček místa a následně si vybrat z nepřeberné nabídky. Ve chvíli, když si už budete chtít na cedulce přečíst mrňavým písmem napsané jméno vysněného dortu (soupis ingrediencí, jaký je na internetu, vůbec nehledejte, není tam), celá police náhle a bez varování odjede z vašeho zorného pole – inu, někdo si před vámi vybral zákusek ze stejného fochu a je mu právě krájen. Možná, že vše zveličuji a stačilo by, aby v cukrárně nebyl takový nával, jenže právě při větším množství lidí se pozná, jak dobře nebo špatně byl interiér rozvrhnut. U Erharta je to katastrofa – lidé si vzájemně překážejí v prostoru, kde si noví hosté chtějí vybrat a kde unavené servírky balancují s horkou kávou.

Ano, tak to na Letné chodí – sami si u pultu objednáváte, pak se usadíte a čekáte, až vám objednané bude doneseno. A teď si to představte v praxi. V podniku je jen pár stolků a přesto se prodavačka ptá „Kam si sednete?“. Bohužel vás v hluku stejně neslyší, takže potom, co jí odpovíte, dodá: „Aha. Kam?“ Pozor, to nejsou teorie, tak naše návštěva skutečně proběhla, a to ještě nepopisuji, jak nepříjemně se obsluha tvářila, o slušnosti ani nemluvě.

Dejme tomu, že jste absolvovali celé martyrium výběru i objednávky a směstnali se k jednomu z miniaturních stolků. Několik minut si počkáte a pak se celou cukrárnou rozlehne tázavé: „Košíííček a Kofolááá, kdo si dal košíček a Kofolu?“ Ano, tušíte správně. Dívka, která vám objednávku přináší, je úplně někdo jiný než prodavačka, která se vás důrazně ptala, kam si sednete. Obsluha proto vůbec netuší, kam má tác odnést. Váhavě se přihlásíte a v mžiku už můžete porovnávat sladkosti s ostatními spolustolovníky. My jsme si nejprve všimli toho, že jednotlivé účtenky byly přiložené na talířky se zákusky. Obraz jejich potištěné strany přitisknuté ke krémovému dortu mě ještě teď straší ve spaní. Ne, takhle by to opravdu v prestižní cukrárně vypadat nemělo. Celkový dojem zmatku podtrhnul ještě fakt, že zatímco mně byla Kofola v lahvi donesena se skleničkou s logem Mattoni, kolega k ní „vyfasoval“ klasickou sklenku na whisky…

Po přečtení předcházejících odstavců se určitě ptáte, proč vůbec do Erhartovy cukrárny někdy zavítat. Je to velmi prosté – kvůli kvalitě a chuti všech jejich sladkostí. My jsme si dali velký čokoládový košíček (35 Kč), dorty s krémem mascarpone a klasický Harlekýn (jednotná cena 350 Kč za kilogram). Tmavý korpus košíčku měl tu správnou tuhost, čili se nejednalo ani o nerozbitný „beton“, ani o promočené „blátíčko“, kteréžto dvě možnosti jsou častým nedostatkem podobných výrobků v jiných cukrárnách. Zákusek tak šel pohodlně ukrajovat, přičemž obrovskou pochvalu si zaslouží čokoládový krémový vnitřek košíčku, chutnající božsky, beze stop po podvádění s tuky nevalné kvality. Vršek byl ozdoben jen skromně (višní a dvěma pistáciemi), aby nic nepřebíjelo chuť krému, takže celý zákusek mohu bezvýhradně doporučit. Mascarpone dort na můj vkus obsahoval příliš mnoho krému a téměř žádný korpus (častý problém u některých českých tvarohových napodobenin Tiramisu), ale plně to vynahrazoval chutí a jemností nepřeslazené náplně, završené příjemnou karamelově-kávovou polevou, zatuhlou v chuťově jemnou a vzhledově atraktivně lesklou krustu. Také doporučuji. Konečně i Harlekýn byl výborný, milovníci šlehačky si na něm užijí světlou i pařížskou tmavou, každého potěší pražené mandle na obvodu dortu, které v kombinaci s krémem a korpusem chutnají takříkajíc „nevánočkově“, bez své charakteristické stopy nahořklosti. Už jen krátce k nápojům: limonády byly vychlazené tak akorát; káva chuťově a provedením nadprůměrná, i když ne mistrovská.

Tak vám nevím. Je nepochybné, že jedna část zrekonstruované Erhartovy cukrárny šlape na dvě stě procent a nechává konkurenci v blízkém i širokém okolí daleko za sebou. Po přečtení mé recenze již víte, že hovořím o jejich vlastní cukrářské výrobně. Všechny zákusky nám při naší návštěvě velmi chutnaly a to jsme si ani nedali Erhartovy vyhlášené speciality, totiž hruškový dort či trubičky z vinného těsta plněné ricottou, které si jiní po návštěvě v tomto podniku velmi pochvalují. Pokud tedy budete hledat cukrárnu, ze které si odnést zákusky s sebou, mohu vám přísahat, že už dlouho jsem si sladké neužil tolik, jako u Erharta na Letné.

Naopak, pokud si od cukrárny slibujete hlavně příjemné posezení, rozhodně se poohlédněte jinde. Trvám na tom, že u Erharta si vůbec nevědí rady, jak své skvělé výrobky nabízet, propagovat, prodávat a servírovat. I dobré nápady, jako dorty na váhu, se v rukách zaneprázdněného personálu mění v ostudu – zákusky jsou krájené „pižlavě“ a „patlavě“, prodavačky netrpělivě nožem ve vzduchu naznačují velikost průměrné dortové výseče a zákazníci bezradně uvažují, kolik je bude požadovaný kousek stát. Zrenovovaný interiér cukrárny vypadá dobře na fotografiích, ale pro nával hostů se absolutně nehodí. Zamrzí i zmíněné detaily jako špatně čitelné cedulky, opatlané účtenky a nesjednocené skleničky, protože to jsou nepromyšlené a odbyté drobnosti, se kterými by si šikovný vedoucí dokázal poradit jedna dvě. Vše dohromady znamená, že zůstalo pouze u nepodařeného pokusu o dobrou cukrárnu. Velká škoda, zvláště když výborné dorty a ostatní zákusky poskytly základ pro potenciální oslňující triumf…

Internet: www.erhartcafe.cz

22.6.2009, Pavel Frčka