O řetězci jsem se zmínil v bleskovce o otevření její první pobočky v pražském paláci Flóra a podle informací by se již v brzké době (patrně dnes) měly otevírat minimálně i další dvě kavárny - v Teplicích a Pardubicích. Zde zvolila firma HDS Retail zcela jinou strategii než je běžné, tedy že nejdříve otevírá více poboček v hlavním městě a teprve později expanduje i do jiných měst. Na další pobočku si budou muset Pražané počkat do příštího roku.

Základy této sítě položili v roce 1971 dva italští bratři Sergio a Bruno Costa, když si v Londýně na ulici Newport otevřeli rodinnou pražírnu. Po několika letech jejich manželky otevřely první pobočku této mamutí kavárenské sítě čítající přes 1100 poboček v 25 zemích po celém světě.

Interiér Costa Coffee bych popsal v krátkosti jako moderní a teplý. Je laděn do tmavších - řekl bych kávových barev: převažuje tmavě hnědá, tmavě červená na dřevě a kůži což v kombinaci s béžovými barvami stěn a stropů vypadá velmi elegantně. Rozhodně ve srovnání s dalšími kávovými fastfoody je na tom Costa velmi dobře. Příjemná je i kombinace dvou typů židlí a lustrů, tato zdánlivě nesourodá koexistence naopak interiéru přidává další body. A co víc, nábytek zde nepůsobí jen designově ale i funkčně. Velmi mile mě přakvapily kožené sedačky na kterých se sedí více než příjemně a utváří tím i přidanou hodnotu, nebude se vám totiž moc chtít vstávat :) Na stěnách nemohou chybět velkoformátové fotografie kávy nebo atributů Itálie, přičemž nechybí ani legendární Fiat 500.

Další věci fungují stejně jako v jiných kávových řetězcích, obsluha je jen na odklízení použitého nádobí. Nakoupit si musíte u pultu kde se na vás smějí i další pochoutky jako zapékané bagety, sendviče, sladké pečivo, zákusky (zde musím zmínit například čokoládové dorty, které jsou nejen potěchou oka) nebo muffiny. O těch ještě uslyšíte.

Obsluha na mně působila mile i v relativním zákaznickém návalu. Podobně jako v jiném nejmenovaném řetězci rychlého občerstvení mi slečna baristka začala k objednané kávě nabízet nějaký ten doplněk ve formě sladkostí, nu což, ty ke kávě patří, minimálně pro mne. Nechal jsem se tedy přes můj obvykle "nevelký" zájem o tyto sladkosti přemluvit k ochutnání muffinu. Baristka je možná silné slovo, mám dojem, že zkušenost valné většiny obsluhujícího personálu s kávou není o moc delší než je doba otevření pobočky, což se odráží například při podávání espressa kdy se nedařilo udržet espresso šálky zvenku čisté. Pokud se i toto zlepší, budiž to pro začátek odpuštěno, mají otevřeno jen krátce. Jedno je však jisté, chuť kávy stojí a padá spolu se zkušeností personálu.

Ale zpět k muffinu, skoro ústřednímu bodu mého povídání. Ten jsem ochutnal v kombinaci čokoláda-pomeranč a při prvním kousnutí jsem začal slečnu baristku blahořečit. Chutná skvěle! Jsem rád, že jsem sena  dobře provedený marketing nechal zlákat (nezastírám, že v tom měl prsty i můj žaludek). Kombinace čokolády jemně doplňovaná pomerančovým aromatem a chutí mě uchvacovala při každém soustu. V čokoládovém těstě zaznamenávám i kousky čokolády o velikosti... no .... "tak akorát". Většina pomerančové chuti je mu dodána v podobě sirupu okupujícího horní světlou část muffinu, ale kupodivu to není na škodu. V jedné chvíli na mě bylo sirupu možná trochu více než bych chtěl ale tomuto kousku těsta odpustím cokoli, zvláště pak tuto maličkost. Je poznat, že můj muffin je vyroben dnes, což dokazuje i nálepka s datem výroby nalepená na obalu. Skoro začínám přemýšlet, že ochutnám muffiny i jinde. DOPLNĚNÍ: Při dalších návštěvách jsem ochutnal i Borůvkový. Je chutný a kyprý, ale na chuť čokoládovo-pomerančového prostě nemá :)

Mé oblíbené latté je mi naservírovano ve vysoké sklenici. Ano, v minirecenzi na EBEL Coffee House jsem si právě na toto stěžoval, ale právě v typu skla je marginální rozdíl. V Costa Coffee působí velmi elegantním dojmem. Ale abych EBEL Coffee House jen nehanil, narozdíl od Costy tam mají latté pro potěchu oka alespoň barevně vrstvené.

Restaurace je rozdělena na kuřáckou a nekuřáckou část - i když sedím uprostřed té nekuřácké, která je situovaná do předního traktu podniku, dolehne ke mne čas od času cigaretový dým - to není zrovna "můj šálek kávy". Nekuřákům tak zůstávají zapovězena snad nejlepší místa v kavárně odkud je v letních měsících krásný výhled na Vinohradské hřbitovy. Ano i hřbitov může být krásný... zvláště s mnoha listnatými stromy.

Ohledně vody z vodovodu se Costa nijak neliší od valné většiny českého gastronomického světa. Zůstává tu zapovězena, což zamrzí obzvláště v kavárně, kde beru sklenku vody ke kávě jako osobní standard, leč ne všude dodržovaný. Pokud chcete, musíte si ji zakoupit v plastové lahvi za nekřesťanské peníze. Snad se další řetězce poučí od Coffee Heaven a přestanou ždímat zákazníky na něčem, co by mělo být u kávy všeobecným standardem.

Kavárna má ale i příjemné vlastnosti - třeba přítomnost Wi-Fi. S tím souvisí jeden zajímavý postřeh, kdy jsem byl svědkem dosti nekompromisního chování obsluhy vůči hostům. Zastavila dva pány ve středním věku s notebooky, kteří chtěli prolétnout kolem pultu bez objednávky. Podle jejího chování byla zřejmě obsluha přesvědčena, že se pánové chtěli jen pohodlně posadit a využít Wi-Fi síť. Patrně s tím mají po pár dnech provozu zkušenosti. V mých očích to ubralo pár bodů, ale na druhou stranu, nějaký ten kiks se povede každému, že...

V kavárně to už žije svým vlastním životem, podle pozorování se již podnik stal prostředím obchodních schůzek nebo pracovních "svačin", to odhaduji podle počtu bussinessmanů v oblecích sedících u notebooku a popíjejících kávu. Dobrou kávu. To ať ale každý návštěvník posoudí sám.

PS: mne vždy učili, že dobré je za tři... ale stále je to dobré

19.11.2008, Adam Dvořák